Divili se, že jsem přežila. Hlad byl můj ventil emocí. Došlo to příliš daleko, ale stejně jsem se necítila hubená, říká Uhlířová

Popis

„Cítila jsem, jak tělo odchází, a měla jsem strach, že se ráno neprobudím. Ale ani tehdy jsem si nepřipadala dostatečně nemocná. Tohle uvědomění přišlo až po vyléčení. Až teď vidím, jak vážné to bylo,” popisuje svůj boj s mentální anorexií Beáta Uhlířová, která dnes sama pomáhá ostatním lidem s poruchami příjmu potravy. „Největším spouštěčem byla rakovina mojí maminky, ze které jsem se sesypala, propadla se do depresí a pokusila se tu nebýt. Týrala jsem se pak za to, že je mamka nemocná, i když jsem za to nemohla.” Kdy se ocitla blízko smrti a co jí zachránilo život? Jak dnes o jídle přemýšlí? A proč k uzdravení nestačí jen začít jíst?